Teprve ráno si většina z nás mohla kemp prohlédnout celý. Relativně dlouho jsme se motali po táboře. Stačilo vyjet prvním autem a ostatní už rychle naskákali do aut, kde bylo místo. Začali jsme Dračicí, přítoku Lužnice. Místní nás varovali, že jsou v řečišti napadané stromy, ale rozhodli jsme cestu risknout. Čekalo nás 7 km Dračice a 6 km Lužnicí na Pilař. Půjčovna nám přivezla nám lodě až do Františkova, kde jsme začínali. Po dořešení menších zmatků s loďmi a auty jsme se rozdělili do posádek a vypluli jsme.

Netrvalo dlouho a začal celodenní lodní víceboj. Nejprve to byla zábava a netradiční dobrodružství. Dračice má charakter spíše potoka protékající zarostlou divočinou. Každých 10 m a někdy i častěji jsme museli zdolávat popadané stromy a další překážky. Často jsme je podjížděli tím způsobem, že se posádka složila na dno lodi a prošoupala se pod kmenem. Rezerva byla jen pár centimetrů. Zdolávali jsme jednu překážku za druhou. Občas došlo i na přenášení lodí. Když jsme na chvíli vypluli z „lesa“ mezi louky, přistáli jsme a nezaváhali s obědem. Bylo na čase načerpat sílu do dalšího kola. Divoké zákruty, přejíždění, podjíždění a přetahování stromů nemělo konce. Průjezd jsme si i začali zlehčovat vytahováním větví a stromů z vody, neboť projetí bylo rychlejší než přetahovat těžké lodě. Přeci jen se Dračice vykroutí až do Lužnice. V sedm hodin jsme byli na soutoku. Nezvykle široká řeka zaskočila posádky Elišku - Lucku a Kubaka a Kačku P. natolik, že se pohroužily do dubnové vody. Lužnici jsme sjeli už za chvíli. Po osmé hodině jsme navazovali lodě na auta, když se spustil studený déšť. Do kempu jsme se vrátili pozdě. Naštěstí Štěpán a spol. se postarali o dřevo, takže bylo čím topit. Suchozemci byli dnes na in-line výletu u Třeboně.

V pátek se náš výjezd zpozdil, když v okamžiku odjezdu u Tomatčinýho citroena upadl výfuk. Provizorní oprava, respektive vyvázání gumcukem na klacek dovolí s autem dojet do servisu do Chlumu u Třeboně. Dnes se s námi plavili i Váchovi a Linda. Začali jsme nad Pilařem. Petr s Petrou se zvrhli v peřejích u ústí Koštěnického potoka. Bohužel spolu s nimi se vykoupali Štěpán a Linda. Nepříjemná situace, neboť Linda a Štěpán byli v šoku ze studené vody, ale možná by bylo lepší, kdyby ji Petra tolik nerozmazávala. Mezitím jsme si udělali oběd, abychom mokrým dali čas na vzpamatování. Nakonec výsledkem bylo, že Petr jel dál sám a Petra s dětmi se vrátila na Pilař. Přišel nejhezčí úsek řeky cesta na Rozvodí, kdy Lužnice meandruje podmáčenými loukami.

Na Rozvodí jsme se z mostu dívali, jak kormidelníci sjíždějí jez. Luboš vytrvale chtěl jet svou vlastní cestou a dopadl tak, že uvízl na kamenech. Stará řeka není tak divoká jako Dračice, ale několik stromů jsme si přece jen podjeli. Zdržela nás na ní bouřka. Nepříjemné bylo, že chvíli padaly i větve stromů. Do Staré Hlíny jsme připluli na sedmou hodinu. Slunce se už chýlilo k západu. Stejně jako loni jsme končili pod mostem. Maky se aktivně snažila vytáhnout Rajtíka, který ještě seděl v lodi, na břeh. Výsledkem bylo, že Rajtík vypadl do vody. To jsou nešťastné náhody. Umyli a naložili jsme lodě a odjeli do kempu. Michal, Matů a Kvásek vybaveni motorovkou se vydali na dřevo. Přivezli ho plnou Magdu. Večerní oheň byl zachráněn. Večer se u ohně hrálo, zpívalo a tancovalo. Posílena byla sekce hudebníků příjezdem Tondy. Hlasitější průběh blokovala a to docela bezdůvodně nevrlá sousedka. Michal marně lákal zájemce na spaní venku. Panoval až přehnaný strach ze zimy.

V sobotu ráno celý kemp i rybník halila hustá mlha. Než jsme uvařili ovesnou kaši, sluníčko mlhu rozpustilo. Dnes se od nás oddělili Míša, Pepa, Jiřina, Eliška a Štěpán a odjeli na rodinný výlet do Jindřichova Hradce. Vodáci dojeli na Majdalenu. Cestou upadl kus kovu z kola Pepova vozíku. Pokusili jsme se ho vnutit do servisu, kde včera zavařili výfuk citroenu. Opravář se odmítl, jak se vyjádřil, na takové prasárně podílet. Měli jsme o vozík méně. Řidiči zavezli auta k Jemčině do cíle dnešní plavby.

Všechny tyto přesuny vedly ke zpoždění. Na Majdalenu zatím za námi přijeli na jeden den Tom a Aňa. Spolu se svým psem Rozárou jeli s námi na pálavě. Zahráli jsme si několik her a po příjezdu řidičů jsme se naobědvali. Cestou k Rozvodí jsme opět zabojovali s vrbami a záludnými proudy v záhybech. Až na malý jezík u Rozvodí byla Nová řeka o téměř nekonečném pádlování. Nová řeka je širší a hned se někteří z nás vrhli do soubojů. Těm co byli mokří, voda nevadila, protože svítilo sluníčko. Řeku lemuje z jedné strany vysoká hráz, po které jezdilo mraky cyklistů. Adam a Rajtík jeli na kajacích a vlekli se zoufale vzadu. I ostatní brzdil protivítr. Rajta s Klárou si vezli becherovku, takže měli o zábavu postaráno. Je třeba na pravou míru uvést, že zatímco becherovka byla skutečná, tak její ochutnání hypotetické. Zastavili jsme až u pomníku Emy Destinové. Kde jsme se, ač štípaly komáři, chvíli zdrželi. Volejbaloví maniaci místo aby povznesli svého ducha pinkali do míče.

Provedli jsme malé střídání posádek. Do necek si sedli Luboš a Tonda. Posledně jmenovaný jel spíš na ponorce, asi nebude s Pepou stejná váhová kategorie. Jez u Mlaky není sjízdný, tak jsme jej přenesli. Zde Nová řeka konečně začala trochu téct. Za nedlouho jsme vpluli do Nežárky. Na klidném úseku a v paprscích zapadajícího sluníčka jsme se pokusili o skupinové foto na samospoušť. Maximum, co se nám podařilo, byla půlka Lubošova kajaku. Příště nám to půjde lépe. Skončili jsme v kempu U Šimánků. Chvilku jsme museli počkat na Jiřinu, který přijel s Bertou. Pepa si mezitím sjel kaskády jezu. Při nakládání lodí se uvolnil gumcuk a trefil Kyslíka do nosu. Měl štěstí, že se mu nestalo nic vážného. Namáčkli jsme se do aut a spěchali do kempu na poslední táborák. K večeru přijel na kole Mazavka.

Po večeři z dětí únava rázem spadle a ony s O’Lenkou lítaly po kempu a hrály různé hry. Klidnější povahy seděli u ohně, zpívali a tancovali. Unavení už spali. S ohledem na sousedku jsme se snažili příliš neřvat, a tak chvilku jsme hráli pomalejší písně, aby se jí lépe usínalo. Pařili jsme dlouho do noci, vždyť to byl poslední večer.

Ještě před snídaní jsme si začali balit. Ke snídani jsme si dali cereálie s mlékem. Mléko Jiřina ohříval netradičním způsobem. Stavěl krabice do ohniště. Po ranní hygieně jsme vyjeli na poslední etapu Suchdol -Majdalena. Na místě posledního startu nastaly menší problémy s posádkami. Danča chtěla jet s Klárkou, ale Kubak odmítal jet s Rajtou. Nakonec Kubak skončil u Lucky a byl spokojený. Řidiči odjeli s auty do cíle a ostatní Michal instruoval, že budeme blahopřát Jiřináčovi k svátku. Ihned začaly válečné přípravy, Kyslík prozkoumal vodu nad jezem, abychom oslavence nehodili do neznámé vody na kameny. Jakmile dorazilo auto s řidiči, vrhli jsme se na nic netušícího Jiřinu. Ten se ale velmi rychle vzpamatoval a dal se na útěk. Nakonec do vody skočil radši sám. Bez rozmyslu! Takhle se chová otec od dětí! Naštěstí mu předtím několik prozíravých vzalo brýle a doklady. Následoval Michalův proslov a předání praktického daru - cestovní sady chemického nářadí. Když si ji důkladně prohlédl a všem nám poděkoval, vyrazili jsme.

Dlouho to vypadalo, že se dnes nikdo necvakne, ale pak přišel Pilař. Za jezem se dá totiž do vody sjet ze svahu, a to nejen na kajaku ale i na kánoi. Vykoupal se Rajtík, protože ho ze svahu poslali trochu nakřivo. Luboše převrhli jeho „kamarádi“ Matů a Pepa. O‘Lenka si odřela kolena o písek na dně lodě. Zbytek cesty už proběhl v klidu a všichni se snažili, co nejvíc si užít posledního dne na vodě. Naobědvali jsme se na písčité pláži. Opekli jsme si buřty, jako každý den jsme nenechali naše vegetariány o hladu. Měli chleba s lučinou, papriku a okurku. Když jsme dopluli do Majdaleny, umyli jsme lodě. Domluvili jsme si odvoz lodí, ale majitel měl zpoždění, tak jsme docela dlouho čekali. Rychle jsme se vrátili do kempu, sbalili všechny věci a jeli domů.