Po vydařeném odpoledni stráveném na vodě v dubnu roku 2006 jsme se rozhodli vodáckou akci zopakovat v trochu větším měřítku. Tentokrát jsme si ji naplánovali na prodloužený víkend na konci září. Volba padla na Vltavu, respektive její horní (a nejhezčí) úsek, z Lenory do Nové Pece. Jak se blížil den odjezdu, bylo čím dál tím více jasné, že ani nyní nám počasí nebude přát. Zatímco na jaře jsme se strachovali, aby stav vody nepřekročil první povodňový stupeň, nyní jsme měli problém přesně opačný. Sucho na horním úseku Vltavy nás přinutilo jet řeku až z Vyššího Brodu.
Odjezd byl naplánovaný na středu půl páté odpoledne. Několik dobrovolníků se sešlo již ve dvě hodiny u Michala a pomáhalo balit všechno nezbytné vybavení pro čtyři dny na vodě. Bylo ho více než dost a odjezd se asi o hodinu opozdil. Jelikož bylo v plánu ještě dnes a pokud možno za světla postavit v kempu dvě týpka, nasadili jsem svižnější tempo. Vydrželo nám až do Pořičí nad Sázavou, kde se Jiřina (patrně motivován nejmenovaným akčním seriálem) snažil přeskočit železniční přejezd. Jeho rychlost 10 km/h se ukázala jako příliš malá pro skok, avšak příliš velká pro bezproblémové přejetí. Rozpojil výfuk na své Bertě. Autě samozřejmě! Jen na okraj, aby nevznikaly drby. Blesková oprava pomocí vázacího drátu a většího kusu alobalu si vyžádala další hodinu zpoždění. Ještě muselo dojít k přeskupení bagáže a posádek v autech, aby Berta byla odlehčena a mohli jsme (po dvou hodinách a dvou ujetých kilometrech) pokračovat.
Spěch během cesty již neměl cenu. Jízdu jsme si tak občas zpestřili roztržením kolony a následným hledáním se, případně nějakou zajímavou zkratkou. Nakonec jsme přeci jen všichni pohromadě okolo desáté hodiny večer dorazili do kempu Na Pískárně. Za svitu Lubošova auta jsme hravě postavili obě te-pee a pár stanů. Okolo půlnoci jsme mohli ulehnout.
Ve čtvrtek jsme vstávali poměrně brzy, abychom vše stihli. Počasí vypadalo dost nevlídně. Zima a všude kolem mlha. Lodě jsme měli objednané ve Vyšším Brodě. Ve volném čase před odjezdem si děti zahrály pár her. Dokonce se přidaly i odrostlé děti (např. Luboš) Nakonec hra skončila velkou bitkou mezi týmy. Z rozpustilosti, ne krvelačnosti, vedenou.
Po hře jsme konečně vyrazili do Vyššího Brodu natěšení a zvědaví na první vodácký den. Pod přehradou Lipna II na nás měl čekat Hugo i lodě. Leč pusto, prázdno. Zpoždění. Alespoň jsme si mohli prohlédnout místní cisterciácký klášter. V klášterním kostele nádherně hráli na varhany. Po prohlídce přijel Hugo s celou svou rodinou a s kamarády. Dorazily i lodě, a mohli jsme vyrazit.
Kyslík obsadil kajak. Hugo, Lucka, Kubík v kočárku a psi jeden raft, na druhém byli Jonáš, Háňa, Matů, Kama a Náčelník. Ostatní vytvořili dvojčlenné posádky na kánoích. Po krátkém tréninku na klidné vodě pod přehradou jsme vyrazili. První problém na sebe nenechal dlouho čekat – hned po pár metrech Adam a O‘Lenka zůstali viset na jednom kameni a nemohli se z něho dostat. Zřejmě byl magnetický. Naštěstí byl Hugo nedaleko a vysvobodil je. Hned ve Vyšším Brodu jsme si užili i první jez. Vypadal docela hrozivě, ale sjely ho téměř všechny posádky. I malý Kubík. Jistě se mu houpání raftu líbilo. Voda stříkala do výše korby kočárku. Ne všichni měli to štěstí, že pod jezem zůstali suší. Několik z nás se zde nedobrovolně vykoupalo. Např. zadák Koudy utopil dvě posádky. Polovina z nás dál pokračovala mokrá, ale sluníčko svítilo a brzy jsme oschli.
Nechali jsme se unášet peřejemi. Někteří z nás využili situace a spojením lodí vytvořili úsporný systém na pádlování. Zanedlouho tu byl další jez Herbertov. Avšak mnohem lehčí než první, a tak ho jely všechny posádky. Kyslík na kajaku dokonce vícekrát. Na delší dobu poslední adrenalin. Řeka byla klidná, sluníčko svítilo a někteří z nás se začali nudit. Pár rozpustilých posádek (Vláďa + Karel, O‘Lenka+Adam) se pustilo do vodní bitky, postupně se k nim přidali i další (Koudy, Luboš, …) a byla z toho velká bitva o zachování suchého oblečení. Nakonec ji ukončilo počasí, protože zašlo sluníčko, ochladilo se a nikomu se už nechtělo namočit se. Jen tomu konci musel Michal trošku pomoct.
V Rožmberku jsme zastavili na oběd, teda spíš na časnou večeři. Byly tři hodiny odpoledne. Vláďa hlady už šilhal. Měli jsme výborný chléb s rybičkami a paštikami. Rybičky nebyly cestou lovené, ale dovezené z domova v konzervě. U oběda jsme se také sešli s Mísou, Jiřinou a Eliškou, kteří jezdili po okolí kempu na kole. Báli se vody.
Po obědě jsme si spluli jez hned v Rožmberku. Dál už byla Vltava klidná a nic zvláštního se nedělo. Pokud ovšem nepočítáme, že Vláďa kormidelník trefil lodí rybáře. To je, když háček nehlásí překážky. Většinu času řeka moc netekla, a tak nám nezbývalo než pádlovat a pádlovat. Jakmile se začalo stmívat, rozhodli jsme se dnešní etapu o pár kilometrů zkrátit a skončit u restaurace Na Cihelně. U, nikoliv v!
Třetí den jsme se probudili opět do zimy a mlhy. Posnídali jsme housky a koblihy a vyrazili na vodu. Dnes jsme začínali v našem kempu, ale ani díky snadnému nástupu na vodu se nám nepodařilo vyrazit o moc dřív než jindy. U několika lodí proběhla více či méně úspěšná výměna posádek – na kajaku jel Kvásek, Adam jel s Vláďou, Karel s O’Lenkou a Eliška s Kyslíkem. Během dopoledne změny ve složení posádek pokračovaly. Malí si zkusili kormidlovat a velcí pro změnu trochu pádlovat a neflákat se vzadu.
První jez dnešního dne byl ve Větřní. Nikdo se zde nevykoupal, i když některé posádky pořádně vymetly stěny retardéry. Další jezy na nás čekaly až v Českém Krumlově. Vesele jsme jezy sjížděli a cesta pěkně ubíhala. Na jezu u kryté lávky jsme ale lodě přenášeli. Hugo si jej s prázdným kočárkem na raftu sjel. Na jezu za Myší dírou se vykoupala O´lenka s Anežkou. Jirku a Marušku, Hugovi kamarády, hodil do vody Hugo. Mimochodem Jirka je jeho přímý nadřízený.
Při čekání pod dalším jezem málem uplaval raft. Náčelník a Rajta se pokusili zakotvit tak, že narazili špičkou kánoe do boku raftu v mylném domnění, že se jim tak podaří přistát. Kupodivu nezdařilo. Jejich snaha chytit se raftu, který si posádka nedržela, naopak odrazila raft na vodu. Zamyšlený Vláďa se díval, jak mu řeka odnáší loď. Neodnesla však daleko, zastavila se naštěstí na kamenech. V Českém Krumlově jsme si udělali přestávku na oběd. V restauraci u řeky jsme si objednali pizzy a během jejich přípravy jsme si šli zadovádět na nedaleký jez. Děti uchvátilo skákání z raftu do peřeje pod jezem. Jez jsme si sjeli každý několikrát.
Odpoledne jsme se rozhodli z časových důvodů skončit s rafty kousek za Krumlovem a dál nechat pokračovat pouze kánoe. Matů a jeho raft ovšem přejel místo plánovaného přistání. Kousek za Krumlovem, když jsme téměř uschli, nás pořádně zmáčelo zařízení místní firmy vyrábějící sprchy. Na silničním mostě visel nápis: „Neudělali jste se na krumlovských jezech?“ a vedle něj provaz. Kdo za něj zatáhl, jeho loď a pár následujících na druhé straně mostu pokropila sprcha. Zřejmě voda živá.
Čas pokročil a museli jsme proudu pomoci pádlováním. Na Zlatou Korunu jsme dorazili k večeru. Právě se začínalo stmívat. Všichni byli suší až na Anežku, která se šikovně vykoupala při vystupování z lodi. Svým výklopem z lodi pobavila místní lidi stojící na břehu. Po převlečení mokrých věcí a naložení věcí jsme čekali na Matůův raft. Přijel docela brzo. Sice už za lehké tmy, ale s posádkou plnou elánu a optimismu. Všichni se nacpali do aut a vyrazili směr kemp. Večer byl oheň. Tonda hrál na harmoniku a úplně se překonával. Není divu, že se nám nechtělo jít spát. Zkrátka páteční večer se opravdu povedl. Zvláště Jiřina a Luboš si ho náležitě užili.
Následující den se některým nejmenovaným jedincům nevstávalo nejlépe. Tak trochu nevíme proč, protože dnešní den byl krásný a slunečný. Ranní ptáčata mohla spatřit Mísu, jak rázuje po tábořišti, a přitom z Pinkasovic stanu slyšet Jiřináčův zničený a ochraptělý hlas: „Ajajaj, Eliško ajajaj, to se mamince nebude líbit!“. Zřejmě očistná katarze. Přes všechny potíže se vstáváním se zdálo, že se nám podaří vyjet včas, ale Kazina se rozhodla opačně. Usmyslela si, že si s námi zahraje na babu. Bylo jí docela jedno, že jí honili úplně všichni, včetně udržbáře kempu. Naopak hra se jí velmi líbila. Evidentně se dobře bavila. Až po čtvrthodinovém lovu ji Kvásek konečně s dávkou značného štěstí chytil. Nejvíc se však touto příhodou bavil Hugo. Inu, jaký pes takový pán. Jediný Vláďa s námi neplul. Odjel do Prahy hrát divadlo. Ochotnické, ale Národní už prý čeká. Večer zas přijel nazpátek.
Sobotní, poslední etapu jsme začínali na jezu ve Zlaté Koruně. Protože to byl náš poslední jez, který jsme splouvali, dali jsme si ho opakovaně. Hugo přesvědčil Frantu, který trpí silnou fobií z vody, aby si jez sjel spolu s ním. Jinak si Hugo nemohl nechat ujít příležitost a opět potopil pár lidí. Luboše, Danču a Petra s Kubakem. Posledně jmenovaným uplavala loď i barel. Naštěstí pohotoví vodáci Karel a O‘Lenka jim loď chytili. Nejvíc nešťastný z utopení lodě byl však Matů. Měl v barelu plaváčku své věci a jak se ukázalo, jeho víko netěsnilo. Matůovi se vykoupal telefon, peněženka a doklady. Hugo odjel s rodinou, Pinkasovými a s Frantou do Krumlova, kde si sjeli místní jezy. Odpoledne pak pro nás dojeli auty do Boršova.
Slunečné počasí z rána vydrželo, a tak byla další příležitost pro velké vodní bitky. Odpoledne jsme zastavili na oběd v opuštěném kempu pod zříceninou Dívčí Kameny. Někdo vypadal opravdu zříceně. Viď, že jo Lubo? Zde by se hodila nějaká výchovná fráze o škodlivosti alkoholu, ale zrovna si nemůžeme na žádnou vzpomenout. Humornou vložku při naloďování předvedla osádka ve složení Kubak a Rajtík. Na skutečnost, že jim odplouvá špatně zakotvená loď reagoval Rajtík pohledem, kterým zjišťoval, kde je v téhle vyprahlé pustině nějaká řeka. Kubak zas skočil placáka do vody hluboké 30 cm. Přitom stačilo udělat pár rychlých kroků.
Na dalším úseku bylo hodně peřejí, ale taky extrémně málo vody. Kyslík, frajersky posazený zadák na bortu lodi, se katapultoval do vody poté, co najel na skrytý kámen. Rajta mu mohl být vděčný, že nešel do vody za ním. Poslední úsek byl tišina, a tak jsme si zapádlovali. Na konci cesty jsme ještě přenesli jeden jez a byli jsme v cíli naší cesty – v Boršově. Protože si půjčovna Dronte ještě nepřijela pro lodě, mohli jsme se vyblbnout ve velké vodní bitce. Poslední večer zapařili jen ti nejodolnější. Děti samozřejmě patřily mezi ně. Většina dospělých byla znavena ještě z předchozího večera. Děti si zahrály večerní až noční hru. Velmi ochotně se do ní zapojil Koudy. Byl přímo ve svém živlu.
V neděli ráno si většina lidí, jak už to tak poslední den bývá, zabalila své věci. Posnídali jsme taštičky s mlékem. Všem moc chutnali a dokonce i Hugo si přidal. Dopoledne si děti zahrály jedinou bodovanou hru na výletě. Hledaly papírky rozházené po kempu a srovnávaly je do dvojic. Podle nich měly poznat téma nové hry. V kempu jsme se rozloučili s Hugem a Luckou, kteří odjížděli domů, a s jejich kamarády. Zamířili jsme do Českého Krumlova na prohlídku města, zámku a zámeckého parku s otáčivým hledištěm. Nemohli jsme najít restauraci, kde by nasytili a napojili dvacet výletníků najednou. To je naprostá zkaženost turistickým ruchem. Dobře Adam před číšníkem kontroval, že do takové hospody již nikdy nepřijdeme. Na prohlídku zámku nešli Pinkasovi a Vlasákovi, kteří se vydali na cestu brzo odpoledne. Udělali chybu. Dopravní zácpě se nevyhnuli a přišli o moc povedenou prohlídku druhého okruhu. Opět jsme měli štěstí na průvodkyni. Po prohlídce zámeckého parku cca ve čtyři hodiny odpoledne jsme vyrazili směrem k domovu i my.
neboj přijde ti pozvánka 
©2002-2022 by Nick Jones. Released as free software without warranties under GNU Affero GPL v3.
©2009;